Jak na tzv. dětskou výživu, aby byla zdravá a dětem prospívala?
Úvodem zkusím popsat, jaký je stav dětské výživy z mého pohledu odborníka. Vaří se (pokud se ovšem doma vůbec vaří…) z potravin, které jsou předzpracované, „divně“ ochucené a kvůli tomu dražší, zato nutričně a biologicky méně hodnotné, než byly zvyklé generace do 80. let, kdy došlo k nebývalému rozvoji tzv. předpřipravených polotovarů. Sociologicky vzato, matky od té doby nejsou ženskými vzory „dárkyň“ jídla, otcové (dříve lovci) jimi nejsou již dávno. Dokonce muži už ani nejsou strážci ŘÁDU a pravidelnosti, jehož součástí je stravování dítěte a rodiny. Pokud matka přece jen vaří, tak většinou dětem, které sotva snídaly a svačily, popř. nekomplexně a ve spěchu poobědvaly a vyvolaly si hypoglykemii (zvýšenou hladinu krevního cukru) sladkostmi, jimiž se po obědě spontánně dojídají. V tzv. pitném „režimu“ dětí (i dospělých) převažují slazené nápoje.
Děti přecházejí na dospěláckou stravu s „éčky“ (jako je glutamát) a konzervanty předčasně, tj. příliš brzy, protože jim to rodiče tolerují (chybí řád, tj. co mohou jíst děti a co rodiče).
Jak se děti stravují?
Chybějící pravidelnost a plánovitost (rodiče často ani nepřemýšlejí, co a komu kupují), zato bezmezná dostupnost potravin, resp. lahůdek doma, ve školním bufetu či na ulici de facto znamená, že většina dětí jí nepřetržitě, takže jsou překrmené a přejedené, což může vést i k poruchám jejich chování. Děti nejedí, protože je vhodná doba k jídlu, ale reflexivně, když dostanou na něco chuť v důsledku reflexu – podnětu, např. vůně z pouličních smažíren a opékáren, nebo jedí, když je čas (nuda), nálada nebo z hladu.
V tomto stravovacím galimatyáši, který sotva zmírní pravidelnost a „komplexnost“ školního stravování 1× denně, převažuje slaná a tučná strava (typu karbanátek + hranolky + majonéza). Strava dětí je tedy směrovaná na chuťově atraktivní potraviny a jídla s přidanými pochutinami (kořenící přípravky s glutamátem sodným, sůl, cukr, pálivé „omáčky“ atd.), které jsou (ne náhodou) energeticky bohaté především přidaným „cukrem“ ve všech možných formách (škrob, dextróza, glukózo-fruktózový sirup apod.).
Dítě začíná krmit – svůj návyk!
V předchozím textu jsem se záměrně vyhnul pojmu – návyk, který může v dětství při stravování vzniknout a přenést se do dospělosti, kde v kombinaci se sedativním způsobem života může vyústit v tzv. civilizační onemocnění. Všimněte si, že výše popsané „dětské“ stravování je v podstatě nejen neúplné, tj. nekomplexní (obvykle chybí např. zelenina, ovoce, tj. vláknina, zato převažují sacharidy, tj. hlavně cukry a škrob, a dále sůl), ale v podstatě i stereotypní. Tento stereotyp se navíc podobá stravě většiny dospělých jako vejce vejci. Může být takový dospělý, který praktikuje takové stravování, vzorem pro děti?
Tvrdím, že při tomto stereotypu dítě začíná krmit svůj návyk, který odborně znamená diagnózu zvanou hyperinsulinismus a slastně (pocit slasti vede k závislosti na podnětu) prožívá trvalé metabolické „léto“, tj. dostatek energie ze sacharidů.
Když insulin ze slinivky „přestřelí“, aby se nadbytečné cukry využily na energii, je třeba (i u dětí) počítat s následnou hypoglykémií, kdy se hladina krevního cukru po prudkém nárůstu zase sníží, tj. vrátí k normě, což zejména prokrvený mozek pocítí jako úbytek energie s projevy únavy až letargie (a nutkání k spánku po sacharidovém, energeticky vydatném jídle).
V průběhu dne často zvýšený insulin, což je vlastně zmíněná hyperinsulinémie či hyperinsulinismus, je hormonální signál nadbytku sacharidů (ale i energie), přirozeně blokuje další potenciální energetické zdroje, např. energii z tuků, rovněž bohatě obsažených ve zmíněném stravovacím stereotypu. Jejich „výhodou“ v jídlech je, že nám energie v nich obsažená vydrží déle (snižují tzv. glykemický index jídla). Mozková únava dítěte, např. v důsledku snědení čokoládového snacku při vyučování, znamená pro dítě nepohodlí, tj. dočasný stres, který mobilizuje stresové hormony. Ty následně pomohou k obnovení normální glykémie a potlačení stresu.
Tím se dítě stává stále závislejším na pravidelném přísunu sacharidů včetně těch skrytých, jako je přidaný cukr, dextróza a glukózo-fruktózový sirup, které jsou patrné z etiket většiny technologicky zpracovaných potravin včetně uzenin, protože právě při jejich „výpadku“ dochází ke stresové hypoglykémii.
Co to v praxi znamená? Dítě postupně, ale stále méně vydrží bez jídla se sacharidy, až díky neustálému „hladu“ po cukrech a škrobech vznikne závislost na cukru, škrobu, tj. pečivu a škrobových přílohách, tj. zdrojích glukózy (krevního cukru) pro tělo a mozek, které říkáme závislost na sladkém. Ano, tato časová souslednost je u dětí sice běžným jevem (pod heslem – ať si děti užijí v dětství, v dospělosti, až budou nemocní, jim všechny „dobroty“ lékaři zakážou), není ale vůbec normální! Abnormalita spočívá i v tom, že dítě je stále méně a méně schopné metabolizovat, tj. pálit jak tuky obsažené v potravinách a jídlech, tak tuky tělesné, což v kombinaci se sedavým stylem života „s počítačem a mobilem“, dříve jen u televize, vede u dětí i dospělých zákonitě k nadváze a obezitě. Navíc v sedativním stylu není dítě schopno metabolicky využít ani všechny sacharidy z jídla a energii z nich, takže i sacharidy se nakonec „uloží“ do zásob v podobě tělesného tuku.
Na obhajobu hyperinsulinismu snad jen tolik, že v růstovém spurtu, kdy děti rostou jak z vody, je zvýšený insulin stimuluje k celkovému růstu. Dříve nebylo výjimkou, že děti zkonzumovaly k přesnídávce či svačině ještě (máslem) namazaný krajíc chleba, a přesto netloustly, ale „vytahovaly“ se a „hubení“ hoši před pubertou ještě závodili, kdo sní ve školní jídelně víc knedlíků! Ovšem druhou stranou mince je, že když dítě svůj insulin mobilizuje nadměrně a bezúčelně, snižuje svůj růstový kosterní potenciál, protože nadměrný insulin redukuje růstový hormon zodpovědný za růst kostry „do šířky“.
Ing. Ivan Mach, CSc.
